Želečtí družstevníci rozorali meze

Přijel traktor

Bylo to jednoho srpnového dopoledne. Slunce svými paprsky líbalo koruny stromů; v jejichž stínu po silnici z Žatce k Želči ujížděl traktor. Motor traktoru si pobroukával veselou písničku o radostné práci. Silnice šuměla pod jeho koly a listnatý háj po obou stranách mával mu svými větvemi na pozdrav, jako by mu chtěl říci: „Tak se dneska hodně tuž, ať toho zoráš veliký lán.“ A motor traktoru kurážně zabafal, když odbočil na postranní cestu, poskočil si rozpustile a uháněl mávajícím stromům z dohledu, aby opravdu splnil jejich připomínku.

Listnatý háj zmizel a kolem silnice se objevily lány polí želečského JZD. Motor traktoru ještě několikrát zabafal a již vjížděl do vsi, kde byl očekáván. Zastavil a mladý traktorista, opálený chlapec jej pohladil teplým pohledem svých modrých očí, který mu říkal: „Tak dneska ať neděláš žádné hlouposti, víš, že máme mnoho práce a musíme sebou hodit.“ A traktor v nestřeženém okamžiku zamrkal svými svítilnami a myslel si: „Jen se neboj, nejedu s tebou prvně, všechno půjde jako na drátku, vždyť my si spolu dobře rozumíme.“.

A tak to také bylo. Ti dva, traktor a traktorista, pracovali spolu již delší dobu a měli se oba rádi. Zde v Želči také nejsou prvně, pracovali tu již na jaře při jarní setbě, ve žních a nyní. A také dnes se spolu dali do práce a do večera zorali pořádný lán. A po práci traktor odpočíval ošetřený a čistý v družstevní stodole želečských rolníků.

Tichý srpnový večer se skláněl nad čerstvě zoranou zemí, která voněla teplými paprsky slunečního dne. Všechno kolem usínalo, jenom traktor ještě nespal. Kdybyste se podívali skulinou po suku ve vratech, co dělá, odskočili byste plni úžasu.

Reportáž psaná traktorem

Traktor si svítil levým světlem svítilny, měl před předními koly několik archů papíru a psal článek o práci a životě želečských družstevníků. Nevěříte? Myslíte, že jen lidé dokážou psát reportáže a články? Ne! I komíny továren i těžní věže dolů, i traktory a pole a každý sebemenší stroj dokáže napsat reportáž takovou, až se v člověku tají dech, reportáž o své práci. Traktor právě dopsal poslední větu, ukončil tečkou, sebral všechny popsané archy papíru a polohlasně si předčítal to, co napsal.

Těžké byly začátky

Nežilo se zrovna lehce želečským rolníkům před tím, než založili JZD. Pracovali na svých políčkách, každý sám, bez veškeré pomoci. Ráno, sotva si slunko promnulo trochu oči, byli již v práci a v jednom kole celý den a večer dlouho do tmy. Když už si měsíc vykračoval po obloze mezi hvězdami, to ještě svítila světla želečských statků a statečků. Hospodáři krmili, hospodyně dojily krávy a připravovaly při tom ještě večeři. Dlouho to také trvalo, než želečtí pochopili smysl kolektivního života, společné práce, dlouho jim trvalo, než se rozhodli pro JZD. Ale ani pak nebylo všechno takové, jako dnes. Měli ve vsi mezi sebou lidi, kteří by chtěli být sice členy družstva, ale nechtěli nic dělat. A tito lidé družstvo pomlouvali a zbraňovali ostatním váhajícím zemědělcům ve vstupu.

Jak vypadá vesnický chytrák

Vesnického chytráka si jistě mnohý z vás představuje s nezbytným bříškem a prasečími očkami. Želečský chytrák takto nevypadal, ale „mazaný byl“. Inu, takový velký sedlák, jako byl pan Hodač, který měl 14 ha orné půdy a 3 ha chmelnic, ten jistě nemohl potřebovat to, aby se rolníci spojili v JZD. On sám by pak nestačil na všechny práce a proto se snažil všemožnými řečmi srážet rolníky od JZD. A jak prováděl tuto svou dvojitou politiku? Jak dokázal po celou tu dobu, že měl vždy všechny práce hotové, aniž by on sám pracoval?  Jednoduše některému z rolníků půjčil potah a vymínil si za zapůjčení, že mu zemědělec odpracuje určitý počet hodin.

A proto nemohl potřebovat JZD, neboť jeho založením by skončila i jeho chytrá hra. Když přece došlo k tomu a JZD bylo jistou a pevnou věcí, snažil se tento chytrý pán sám se dostat do JZD a zase na druhé straně, když se mu nedařil jeho plán, neboť mu zemědělci nedůvěřovali, přemlouval rolníky, aby do JZD nevstupovali, že se jim povede zle, že JZD je něco podobného jako kdysi byla robota. Říkal o těch zemědělcích, kteří do družstva vstoupili, že jsou hloupí. Ano, pro pana Hodače byli hloupí, neboť on věděl, že tím nastává konec jeho pohodlnému bezpracnému životu, jeho vládě ve vsi.

A všichni takoví a jemu podobní, kteří byli zvyklí, že se před nimi kde kdo kořil a klaněl, všichni ti cítili, že JZD je jejich hrobem. A tak tomu bylo i v Želči. Zemědělci družstevníci vyhráli svůj třídní boj. A panu Hodačovi nezbývalo nic jiného, než aby se chopil také držadla pluhu a vyjel sám na pole orat, sít a vláčet. To se mu však nelíbilo.

Nemoc kráčí vesnicí

Jednoho krásného dne se rozletěla vesnicí zpráva. Hodač onemocněl. A nedlouho potom bylo jej vidět, jak kráčí po návsi, vypasený jako krmník a kulhá. Chudák, litovali jej lidé, ale u sebe si mysleli, co je to asi za nový trik, za nový podfuk. Pan Hodač musil přísně trpět hroznými bolestmi, neboť při každém našlápnutí na bolavou nohu se zkřivil jeho obličej bolestnou grimasou. Konečně se rozhodl, že si zajede do města k lékaři a tu se stal div. Sotva se nohy pana Hodače dotkly dlažby okresního města, jako zázrakem přestalo jeho kulhání. Přesto však nedbal a za přítelem lékařem si došel. Nešel však jen k jednomu, ale oběhal si jich se svou bolavou nohou mnoho a všichni měli s ním útrpnost. A tak se pan Hodač dověděl, že trpí na žaludek, že má zničené srdce, ledviny a že jeho nervy jsou pryč, že musí zachovávat klid, nerozčilovat se a hlavně to, že se nesmí namáhat tělesnou prací, aby si neuškodil.

A dopadlo to?

Pan Hodač uposlechl rady lékařů, přátel a od té doby nedělal vůbec nic. Hospodářství pustlo, pole trpěla. Želečtí zemědělci se nemohli již na takovéto hospodářství dívat. Chopili se sami pluhů, zorali a zasili, co se dalo. Zatím se události řítily k svému vyvrcholení. Pan Hodač byl za své činy, za sabotáž a zničení majetku, který nebyl ještě jeho, postaven před lidový soud. Přes všechno ohánění se lékařskými vysvědčeními byly mu dokázány všechny přečiny, kterých se dopustil a za jeho škůdcovskou a rozbíječskou činnost byl mu výměrem spravedlivý trest v pokutě 50.000 Kčs a 18 měsíců. Želečským družstevníkům zůstaly po jeho hospodaření 2 ha neobdělaného pole, kam měla být zaseta pšenice, 1 ha cukrovky a 3 ha neobdělaných chmelnic.¹⁾

Správné rozřešení

Tak skončilo hospodaření vesnického chytráka Hodače i všech těch, kteří ve vsi mimo něho hospodařili zrovna takovým způsobem. Tak dopadla paní Kunigerová, která měla v Želči hospodářství a vilku. Aby mohla žít blahobytným životem, bez práce vlastních rukou, pronajala hospodářství za 108.000 Kčs ročně. Nyní jsou tato hospodářství jak Hodačovo, tak i paní Kunigerové družstevním majetkem. A oběma těmto chytrákům, kteří chtěli být živi z práce druhých, nezbývá nic jiného, než se živit poctivou prací, prací svých vlastních rukou.

 A zemědělci v Želči žijí svým šťastným životem. Jsou rádi, že neuposlechli řeči nějakého pana Hodače, jsou rádi, že mohou pracovat v kolektivu radostnějším způsobem než pracovali dříve.

Předsedou želečského JZD je rolník soudruh Kopřiva, prostý a bodrý český člověk, člověk chápající dnešní dobu, chápající dnešní život, život plný šťastných a lepších zítřků. Traktor se odmlčel ve čtení, světlo jeho svítilny dojetím zamrkalo. Po chvíli ticha pokračoval.

Slavnostní den želečských družstevníků

Slunko se vyhouplo přes lesy a svými paprsky rovnou zamířilo na velkou obec Želeč, kde dávno již před východem slunce bylo všechno na nohou. Kalendář na stěně ukazuje sobotu druhého září. Jinak den všední, ale pro zemědělce v Želči je dnem opravdu svátečním, třebaže je každý u své práce a život v celé vesnici probíhá normálně jako každý jiný pracovní den.

Na chalupách zemědělských usedlostí vlají prapory a slunce s údivem se dívá na tu krásu pestrých barev. U mateřské školy stojí tabule s dvěma vymalovanými plány katastru obce. Jeden ukazuje spoustu malých políček, které dělí mnoho mezí a mezíček, a druhý znázorňuje veliké plochy, seřazené pěkně vedle sebe a rozdělené na osmihonný postup setí podle nové hospodářsko-technické úpravy půdy. Ano, takové je rozhodnutí želečských zemědělců a to proto, že poznali, jak radostné je pracovat společně, při daleko menší námaze a při správném využití mechanizace.

Po poledních hodinách pracovní ruch ustal

Slavnostní program rozorávání mezí se blížil velikým tempem. Před třetí hodinou přijeli zástupci okresního výboru KSČ a lidosprávy a autobus s dechovou hudbou profesora Vaníčka z Žatce. Pak se objevily v zákrutu silnice traktory ozdobené transparenty, prapory a praporky. Hukot traktorů se mísil s hudbou a školní mládež jim radostně mávala malými praporečky. Jedenáct traktorů zastavilo v řadě na návsi před shromážděnými zemědělci. Seřadil se průvod, hudba spustila řízný pochod, motory traktorů se rozezvučely vítěznou melodií míru a celý zástup se hnul obcí směrem k polím, aby na přání želečských zemědělců rozoraly traktory meze — zaoraly zastaralou dřinu na věčné časy a nastoupily cestu blahobytu v míru, ruku v ruce s dělníky a horníky.

Želečtí družstevníci dali slib

Za patnáct minut byl slavnostní průvod, jaký nikdy v dějinách zde nebyl, na stanoveném místě. Traktory s hudbou, kdo by si to jakživ pomyslel. Kdyby to tak viděli dědové našich dědů, ti by se divili, ti by měli hroznou radost. Oni se dřeli za roboty zadarmo na panském a ještě je bitím nutili, i když některý padl vysílením. Oni jenom snili o takovéto době. Oni dělali selské rebelie za nový život, ale dřiny neubylo a nyní jejich pra-pravnukové také hospodaří na velikých lánech, ale ne na panských, nýbrž na svých. Oni pracují na půdě, která je jejich a která jim zůstane na věčné časy.

Jaký to obrovský rozdíl. Dědové našich dědů slibovali odplatu šlechtě za vykořisťování a nemohli ji uskutečnit, protože jejich síla proti pánům byla malá. Naši malí a střední rolníci v nynější veliké době svobody slibují našim havířům ke Dni horníků a krajské slavnosti KSČ, že rozorají meze, aby vytvořili veliké lány pro sebe i pro ně, aby se měli dobře havíři i zemědělci. To je mohutný celek, který jásá šťastnou písní z radosti z vykonané práce a kolo dějin otáčí směle mohutnou silou kupředu, k cíli své šťastné budoucnosti. Jen trosky kapitalismu vyjí jako šakalové z imperialistických zemí a budou výt ještě silněji, protože i tam se od nich odpoutávají masy pracujících a zajdou jak ve vypražené poušti šakali sami.

Řada traktorů zatočila do polí, pak se zastavila a všichni přítomní vyslechli krásná slova vedoucích funkcionářů a přání úspěchů v další radostné práci. Na konec promluvil jen pár slov zdejší učitel za ty nejmenší školáky, kteří tu s ním stáli se zablácenýma nohama v hnědé mazlavé půdě, jakoby v této nezapomenutelné chvíli srostli s rodnou prstí a v jejich usměvavých očích se zrodila šťastná budoucnost té druhé směny našeho národa.

Měli radost, ale snad ani nechápali obrovský význam slov, která za ně pronesl jejich učitel. Oni jistě nezapomenou této veliké chvíle. Až dospějí, pak si uvědomí, jak veliké události byli přítomni. A pak si připomenou slova: „Zahajujeme nové dějiny vesnice a uvědomujeme si, co to pro nás znamená. Vaše děti se přišly podívat, jak pochováváte starou dřinu.“

Pak se zakously lesklé radlice pluhů do mezí, které dělí staré dějiny zemědělské otročiny od nových, šťastných, do kterých želečtí nastupují. Jako ostré meče rozťaly tu starou vrásčitou tvář povrchu a brázdy se obrátily, zavoněly svobodou po staletí ukrývanou pýrem. To přišel nový sedlák — sedlák komunista, aby odstranil staré ujařmení zemědělce a postavil se na své rodné lány a obdělával je spokojeně v míru, který je přáním všech.

Slavnostní akt byl skončen

A slunce vysílá své hřejivé paprsky nově obrácené půdě a mocným proudem ji přivádí k životu, na který tak dlouho čekala. Traktory dokončily slavnostní orbu. Den druhého září 1950 bude zapsán do dějin želečské dědiny jako den památný. Budou na něho vzpomínat všichni a docení jeho velikého významu budoucí příští rok, kdy přinese své blahodárné výsledky.

Vyzdobené traktory se vracejí zpět a všem přítomným se dívá z očí radost a uspokojení, které zemědělec soudruhu Josef Ledvina vyjadřuje slovy: „Co jsme se naběhali a naobsekávali těch malých kousků polí a teď nám to odpadne. Bude odstraněno mnoho drobných prací a hlavní dřinu převezmou stroje státní strojní stanice.“

Odevzdání putovní vlajky

Tento tak radostný den se zakalil zprávou, že putovní vlajka, kterou želečtí družstevníci obhajovali po 6 týdnů, bude převezena do obce Chbány, kde splnili výkup k 26. srpnu na 155,40 proc. Jak neradi se loučili všichni s putovní vlajkou svědčí o tom to, že připravená vlajka k odevzdání záhadným způsobem zmizela a nebyla k nalezení. Až když bylo opravdu nutno ji předat, našla se v usedlosti předsedy JZD. Želečtí družstevníci a družstevnice se opravdu snažili za všech sil si ji udržet a ne jejich vinou musela putovní vlajka z obce.

Velikou chybu udělala státní strojní stanice v Žatci, že poslala do Želče neschopnou mlátičku. To by to však nesměli být želečtí družstevníci, aby neřekli radostně poslední slovo k vítězství. Dodávky obilí překročí a pak se budou vážiti všechny pracovní úspěchy želečského JZD a putovní vlajka bude letos patřit do jejich vlastnictví s konečnou platností.

Traktor vyzývá zemědělce Ústeckého kraje

Já, traktor státní strojní stanice v Žatci, vyzývám všechny zemědělce družstevníky, aby se dostavili na krajskou slavnost KSČ a Den horníků do Louček, aby tak svou účastí dokázali, že nás, pracující lid se umí z dobře vykonaného díla radovat, že umí mít radost nejen dělník, horník, ale i zemědělec, radost z budování nového života, nové země, země šťastných a spokojených lidí. Vyzývám i všechny státní strojní stanice, všechny traktoristy, aby se slavnostně vyzdobenými traktory připojili do řad hrdých bojovníků za mír a aby toto své rozhodnutí potvrdili závazky. Já, jako jeden z prvních slibuji, že budu všechny určené úkoly plnit poctivě a pořádně.

Přijeďte všichni se šťastnou písní nového světa, přijeďte s písní rozoraných mezí, s písní širokých, obrovitých lánů, s usměvavýma očima, přijeďte říci svá pevná a odhodlaná slova, že u nás v naší zemi nejen lidé, ale i tovární komíny i těžní věže šachet i traktory a každý sebemenší stroj pracuje pro lepší život, bojuje svou prací za mír, neboť my, stroje, žijící v těchto zemích, chceme být stroji míru a života, ne válek a smrti. Přijeďte říci všem, že chceme pomoci vybudovat jeden šťastný život bez stávek a hladu, že mír a bratrství patří všem pracujícím lidem na celém světě!