Bývalý hřbitov a pohřebiště
V roce 1810 obnovily úřady původní císařský příkaz(1). V obci tehdy řádila vysoká úmrtnost způsobená epidemiemi (tyfus, úplavice, neštovice a podobně), a starý hřbitov kolem kostela byl přeplněný a zcela nevyhovující. Hrobníci Tomáš Schrámek a později Johann Adam May při hloubení nových hrobů často naráželi na ještě nerozložené ostatky. To vyvolalo mezi obyvateli značné znepokojení a nespokojenost.
Na začátku roku 1813 rozhodl krajský komisař, že nové pohřebiště vznikne na obecních polích. V polovině února 1814 si nějaká zhoubná nemoc vyžádala několik obětí: 23. února zemřel švec Johann Leicht, jeho pětadvacetiletý synovec Johann Appelmann, starý Johann Ritt (75 let) a 24. února malá Regina, dcera Johanna Lagarda. Obec vybrala pro nový hřbitov pozemek o rozloze 198 sáhů západně za vesnicí, na místě známém jako „Za Poustka“. Místní obyvatelé naváželi kameny na cestu k pohřebišti i na samotný pozemek, ale založení hřbitova se protáhlo. Došlo dokonce k výměně několika parcel mezi obcí a Davidem Opplem z čp. 52. Nakonec tyto navezené kameny posloužily k vybudování obecního rybníka. Johann Leicht se stal posledním, koho pohřbili přímo u kostela.
Již 25. února 1814 proběhl pohřeb Johanna Ritta na novém pohřebišti „Za Poustka“. Tehdejší farář Josef Wolf pohřebiště slavnostně posvětil a snažil se uklidnit místní obyvatele, kteří s umístěním nebyli spokojeni – hřbitov ležel daleko od obce, cesta k němu byla obtížně schůdná a chybělo oplocení. Následujícího dne, 26. února 1814, se zde konaly pohřby Reginy Lagardové a Johanna Appelmanna. Během následujících tří let využívali obyvatelé toto provizorně zřízené pohřebiště a pochovali na něm celkem 30 spoluobčanů.
Jako poslední byla na provizorním pohřebišti pochována kovářka Mariane Winklerová dne 16. ledna 1817. Místo se však ukázalo jako příliš malé a zcela nevhodné, což vyvolalo protesty jak ze strany obyvatel, tak církve. Situaci vyřešil bývalý učitel Josef Schimeroigel, který obci nabídl školní pozemek pro založení nového, trvalého hřbitova. Podmínil to však tím, že pokud obec nabídku nepřijme, odejde z Želče. Obec souhlasila a vyměnila školní pozemek za 544 sáhů půdy, přestože nebyla tak kvalitní.
K založení nového hřbitova byla ustanovena komise, která 7. února 1817 osobně prohlédla jak staré, tak nové pohřebiště, vypočítala průměrnou roční úmrtnost a nakonec získala souhlas vrchnosti i církve. První pohřeb na novém hřbitově se konal 7. března 1817. Pochována zde byla manželka Antonína Groschupa, Marie z čp. 63, která – jak uvádí J. Lagarde – „dvě zdravé děti předtím porodila a zaopatřila je“. Nový hřbitov posvětil farář Josef Wolf. Na hřbitově byl vztyčen kříž s vyobrazením Krista, který již v roce 1796 nechal postavit Johann Groschup, otec Tomáše Groschupa. Původně stál u kostela, ale obyvatelé jej přenesli na nové pohřebiště.
O deset let později nechal farář Wolf převézt ostatky své matky z provizorního pohřebiště na obecních polích a pohřbil ji uprostřed nového hřbitova vedle kříže. Hrob patřičně označil. S rostoucím počtem obyvatel a úmrtností se i tento hřbitov brzy ukázal jako příliš malý. Proto byl rozšířen o jeden akr půdy, obehnán zdí a doplněn márnicí. Nová část hřbitova byla za velké účasti obyvatel slavnostně vysvěcena 17. října 1881.
