V Želči jsme žili do března 1968, kdy jsme se přestěhovali do Koštic nad Ohří. Tatínka tam tehdy nalákal bývalý předseda želečského JZD Jaroslav Prchal, který se do Koštic odstěhoval rok před námi a byl tu také předsedou. Nabídl mu opět funkci mechanizátora. Tu otec vykonával až do své předčasné smrti dne 29. 6. 1971. Zemřel v souvislosti s výkonem svého povolání. Jel nakupovat na motorce nějaké náhradní díly a naboural do něj řidič osobního auta. Tatínek měl poraněnou nohu, do níž se mu dostala plynatá sněť a během jednoho dne zemřel. Pro naši rodinu to byla krutá rána. Stalo se to týden před mými osmnáctinami a já jsem byla ze dne na den dospělá. Na tatínkův pohřeb, v lounské smuteční síni, přijel plný autobus jeho přátel ze Želče. Pokud otec žil, rád se do Želče vracel. Měl rád les, byl vášnivým myslivcem. Také se vracel za svými kamarády, např. Zdeňkem a Boženkou Kopřivovými, Jiřím Kopřivou, z těch mladších pak měl rád Václava Hanzala jeho ženu Vlastu a mnoho dalších. Želeč byla prostě jeho doživotní srdcová záležitost. 

Jindřiška Menclová provd. Hieková