Byl jedním z poválečných želečských dosídlenců. Narodil se dne 1. 8. 1926 na Volyni v Podlesicích, okres Rovno. Tady prožil i své dětství. Svůj volný čas trávil často u řeky. Byl, už jako chlapec, vášnivým rybářem. Zprvu to byl jenom koníček, později, hlavně po vypuknutí 2. světové války, se z koníčka stala životní nutnost. Ryby tvořily, v období války, hlavní součást jídelníčku celé rodiny. Dne 13. 4. 1944, jako sedmnáctiletý, narukoval do armády generála Ludvíka Svobody. Jednak chtěl pomoci při osvobozování vlasti svých předků a jednak se jeho rodina chtěla vrátit zpátky do Čech. Prošel krutými boji. Nejhorší prý byla bitva o Dukelský průsmyk, hotový masakr, zážitek, který ho doprovázel celý život. Zahynulo tam mnoho jeho kamarádů. Také jeho strýčkovi, Janu Menclovi, který s ním byl na bojišti, mina vážně poranila nohu. Tatínek mu poskytl první pomoc a pak ho na zádech táhnul několik kilometrů k lékařskému ošetření. Strýc ho prosil, ať ho tam nechá a postupuje dál sám, aby také on nebyl raněn. Tatínek ho neposlechl a dotáhl ho až na ošetřovnu. Strýčkovi sice museli nohu amputovat, ale zůstal na živu. Později, když jsme k němu jezdívali do Šluknova, kde žil, vyprávěl mi, že žije jen díky mému otci. Kdyby mu tenkrát nepomohl, zcela jistě by zemřel. Mezi další vzpomínky mého tatínka patřila i ta, jak museli vojáci jeho jednotky celý den a celou noc stát až po krk ponořeni v nějaké řece. Venku byla zima a oni se nesměli ani pohnout, aby je Němci nepostříleli. Když Němci zmizeli, teprve se směli vynořit, rozdělat ohně a usušit se. Mnozí z vojáků to pak zaplatili svým zdravím, někteří i svým životem. Další vzpomínky jsem nezaznamenala, tatínek totiž o válce nechtěl mluvit. Jenom vím, že byl desátníkem v záloze a měl schovaná nějaká vyznamenání.   

Květoslav Kořán