Železná ruka už nestačí

„Přijď, ať vidíš ten obrat k lepšímu. Psát budeš mít o čem… Výroční členská schůze JZD končí odpoledne, pak se ale normálně prodlouží do druhého dne. Mohla bys tu nocovat. Budeš moc vítaná…“

To přece nejde nejet. Vyhledala jsem si i článek, který tehdy způsobil určitý rozruch. „Jen železná ruka už nestačí“. Nestačila — ani už tehdy před dvěma roky. Napsáno to bylo v létě 1965 jako usoužené vyprávění jedné lounské kolchoznicky. O osudech zákulisních i věcech veřejných kolem mechanizátorů a pak zas kolem kuchařky, co se vypilo a co se ztratilo atd. atd. Družstvo v Želči jako tucty jiných. Hlavní v celé záležitosti byl jejich předseda. Ten to držel rukou železnou a nikdo se mu neodvážil protivit, aby se mu zle nevedlo na zemi.

Vzdychla si tehdy v článku naše družstevnice na závěr: „On třeba předseda není možná nejhorší, jen jede pořád, jak před těmi třemi roky, kdy začal. Železně to drží a to se dnes už nedá. Ale družstvo šlape, předseda lítá a komanduje, pouští strach a lidé si dál myslí své. On má na okrese a všude nejlepší jméno. Vytáhl družstvo, plní se, zavádí progresivní metody, v kravínech se jede na směny. Co chcete — pořád je ho zač chválit. A co my? Jak ho srovnat?“

Situace byla tehdy pro ně možná ještě beznadějnější než si mysleli. Předseda nejen že měl „dobré jméno na okrese“, byl také členem krajského výboru strany. Vážený funkcionář, starý revolucionář, muž praxe. Ten si přece v družstvu nemůže počínat nesprávně, nesoudružsky — nebo dokonce diktátorsky!

Jeho jméno a jméno družstva jsem si tehdy netroufla uvést. Jak dokázat pravdu i nejpravdovější, jestli se pak lidé v Želči zaleknou a budou mlčet. Co potom, novinářko? U člena takového orgánu to není žádná legrace. Ještě dnes do určité míry se v podobných případech přežívá situace, že s vyšší funkcí nerostou nároky na charakter a při odhalení nedostatek jako by byl pohanou pro celý orgán.

Ale zůstaňme u konkrétního případu. Křik byl tehdy náramný, hrozby velké, schůze dlouhé — poklonku až k zemi té malé stranické organizaci v Želči. Svedla kurážně svůj boj a plně se za kritizované chyby předsedy postavila. „Cítili jsme se jak v únoru 1948…“ napsali mi tehdy v dopise. A při nejbližších výročních volbách našli si nového předsedu. Dosavadní byl odvolán. V tom je ale především jejich zásluha, ne článku.

A tím vlastně začíná další historie. Jak to tedy bylo dál v Želči?

Výročka byla, jak se patří, na stolech plno, kolem plno, tváře se leskly. Řízky, domácí tlačenka, čabajky, u okna se zvedl jeden s harmonikou a zmáčkl písničku, jen si výskla. Nade mlejnem, pode mlejnem…

To už schůzovní řeči definitivně skončily a z tance miliónů korun zůstalo v hlavě bezpečně jen to, že pracovní jednotka se zvyšuje podle plánu na 18 korun a na minulou se dnes dobíralo jako prémie po 2,50 Kčs. To nikdo nečekal. „Vidíš — a on nám pořád prorokoval, že shoříme.“ Věděl proč. Když odcházel, byly prázdné sýpky, objemová krmiva stačila na dva měsíce, u krav byla v plném rozsahu TBC. Všechny se musely likvidovat. Asanace, nákupy dobytka na Moravě, v plánu nebyl ani nákup krmiv, mléko se nesplnilo. Družstvo vypomáhalo traktorem a auty, kde se dalo. Ještě že jsme vsadili na selata. A výsledky jsou…

Husy se perou, husy se perou…

Vůbec se zřejmě neprali, náramně se lidé najednou shodli. Jak to ten nový předseda vlastně udělal? Jak je to tu teď s tou rozvinutou demokracií…? Šla jsem ho potrápit za předsednický stůl. Diskuse na schůzi mě zrovna nenadchla. Jen trochu kolem brigád, jestli zjednat nebo nezjednat. Rozpačité mlčení skončil předseda jednoduše: „Obejdeme vás v týdnu jako průzkum. Řeknete, kolik kdo chce závazně udělat. Když nám to vystačí, ušetříme za brigády…“

Já ty husy, nezastřelím, já je dobře znám…

On je odtud, zná je dobře všechny. Děvčata už roznášejí dorty, ani se to nadšencům na stoly nevejde. Koukám po ženských — šup a už je to v tašce. Haló, tady nám ještě porce schází! Zítra je taky den a málokdo si tuhle hostinu vysloužil jako ti tady.

Pracně se prodírám k dalším formám uplatnění demokracie, které bych tak ráda na želečském družstvu dokázala. Což družstevní schůze, jak to teď vypadá? Předseda krčí rameny. „Tak před sezonou, k jarním pracím, ke žním a na podzim — jen co musí být! … Ono se snáz vyřídí s lidmi rovnou…“ trochu bezradně se usmál. „Heleďte, jděte si za nimi a zeptejte se sama!“

Harmonika jásá, ruce hore, v hlasu je něha a pár piv navíc.

A já mám v hlavě pořád tu demokracii a jak se to tu po vládě železné ruky krásně rozvinulo. Jak nějak nenápadně přivést řeč… „Jen se podívej,“ ukazuje sousedka spokojeně za předsednický stůl. Sleduju prst a nic nevidím. Sedí tam… „Právě, sedí tu jako dřív, aby se sebral a ‚hurá‘ kamsi popletl jen pro sebe. Jsou tu s námi ještě ti vloni to bylo jinak. Ale my jsme se tam za nimi ještě s jednou soudružkou byly podívat, s jídlem, aby si měli jako co zakousnout. Nedali nám… Náš nový předseda nepije, mechanizátor taky ne a hned všechno vypadá o kousek jinak. Nedají se ‚obouskovat‘.“

Do široka se rozvívá vějíř rukou harmonikáře. Jakou si teď dáme? Pořád jaksi nemohu do té demokratizace tady vniknout. Ženské v kuchyni mě z toho vyvedly: „Více schůzí? Prosím tě, nač? Vždyť zrovna tahle před loni pro nás tak horlila. — Tomuhle předsedovi se dá říci rovnou, co si člověk myslí. Jako tuhle. Povídám mu. — Předsedo, střeva pro zabijačku, nezapomeňte na čabajky! … Střeva nebyla, sháněla se na poslední moment. — Hergot, předsedo, ženskou tam v představenstvu potřebujete, abyste takhle nezapomínali…“

Vidím, nelze asi všechny demokratizační formy v takovémhle družstvu dobře postihnout. Když mají lidé k sobě blízko, vypadá všechno docela jinak. Držme jim palce.

A co náš bývalý předseda? Nebojte se, předsedá dál jinde a prý si vede dobře v družstvu i ve funkci. Možná že mu „přeložení“ a nové prostředí opravdu pomohlo. Je-li to poctivé, je mu přáno.

M. Tauerová