Mostecké havířky na chmelu

Přepis dochované části článku z poskytnutého snímku digitální knihovny. Začátek článku na snímku není celý viditelný.

Krize na mosteckém okresu je tíživá. Kapitalistický řád vyssává naše muže do poslední kapky krve, naše děti připravuje o kus suchého chleba a nás, hornické ženy, vyhání od malých dětí za výdělkem. Když přijde chmelová kampaň, každá z nás spěchá vydělat pár korun. Z Mostecka jelo letos spousta žen a dětí na chmel, ale chmeloví bagouni usmyslili si dáti Kč 1.40—1.60 za věrtel. Jest možno za ten plat česat? Řekli jsme si všichni, že ne.

Byli jsme naverbováni do dvora chmelového naboba, Vojtěcha Fuchse, Želeč u Měcholup. Jako všude jinde, dostali jsme ráno černou kávu a večer bramborovou polévku takové jakosti, že chmelobaronovi psi by ji nežrali. Denně půlku chleba. A protože bylo deštivo a zima a my jsme viděli, že si nevyděláme ani na sůl, odešli jsme 22. srpna z chmelnice s tím úmyslem: než takhle živořit, raději doma jísti jednou denně. Ať to očeše ten, kdo sjednal tak mizerný plat. Šli jsme od statku ke statku vybízet česáče, aby žádali o zvýšení mzdy. Ale už nám v ústrety běží strážník a ptá se, jak se jmenuji. »Nic jsem neukradla,« povídám »a nemáte práva mne zjišťovat.« Zarazil se a že prý si to povíme jinde.

Dopoledne v 11 hodin konali jsme ve Fuchsově dvoře tábor, za účasti 400 lidí. Vysvětlila jsem česáčům agrární nenasytnost a vyzývala ke stávce, s níž všichni souhlasili. Potom jsme šli po všech usedlostech, abychom získali všechny česáče. Ve dvoře chmelobarona Hodače se ptáme, kolik mají od věrtele. Byli tam Pražáci a vysvětlila jsem jim, že jsme se usnesli, buď dvě koruny za věrtel, nebo nečesat. V tom se vyřítil na nás pan Hodač a vida, že agitujeme jeho lidi, vyrve lať z plotu a žene nás ven. Říkám mu, že jenom jeho lidem vysvětlujeme, jak on je vykořisťuje, a za to mě udeřil pěstí, až mi tekla krev ze zubů. Dostal ale pohlavek, až to plesklo, což ho rozčílilo, že si běžel pro revolver a řval: »Kdybych věděl, kdo mě udeřil, rozstřílím mu břicho.«

Do cesty mu vběhlo dítě asi osmileté, on je nakopl, až letělo na silnici a zůstalo ležet, naříkajíc na bolesti v kříži. Matka dítěte má takový strach před surovcem, že ani nešla k lékaři, neboť pan Hodač ji zastrašil, že bude ještě trestána. Tak zatemnělí a zotročení jsou ještě lidé. Pánovi na pomoc přiletěl kočí se sekerou, což nás pochopitelně ještě více rozčilovalo.

Protože dále nebyly jiné statky vracíme se zpět na náš dvůr, kde znovu debatujeme a povzbuzujeme liknavé ke stávce. Ale dobrý náhončí pana Fuchse, takto organisovaný sokol, Homolka, říkal lidem, aby šli česat, že prý jim pán přidá. Povídá, že o tu buřičku (jako o mne) jest už postaráno. A skutečně, obránci kapitalistů, četníci, byli zde jako na koni. Teď se ukázalo, že i mezi našimi lidmi jest mnoho slabochů a zrádců dělníků. Naše verbířka také. Sháněla lidi na dvůr, že prý je zde komise, která smlouvu upraví, aby lidé byli spokojeni. První práce komise byla, že o mně řekli: »Vyplatit, spakovat a za asistence četníků vyprovodit ze dvora.« Mám však okolo sebe lidi, kteří se ode mne nehnuli, takže podařená komise nemohla svůj diktát provésti.

Potom mě četníci vyšetřovali z veřejného násilí. Pan Hodač mne obvinil, že jsem přivedla lidi na jeho majetek, ukazoval na lať, kterou sám vytrhl z plotu, že prý jsme je vyrvali my dělníci a že jsem křičela: »Tomu nenasytnému ksindlu všechno rozbíti a rozházet.« Když se ohražuji, jsem okřikována četníky i panem Hodačem, abych nelhala.

Zase malý příklad a poučení pro to dělnictvo, které ještě věří socialistickým listům, že cestou klidného vývoje a dohody s kapitalisty lze něčeho dosáhnout. Pouze organisovaným bojem, pouze semknutím svých řad pod prapory komunistické strany a rudých odborů můžeme vésti boj proti vydřiduchům a svrhnouti konečně tyto pijavice.

Věříme pevně, že nebude dlouho trvat a my uskutečníme slova své hymny: »A potom budem soudit my!« Děldop A. H., Kopisty u Mostu.