Tři střelecké návraty

V týdeníku Haló sobota vyšel v březnu 1989 rozhovor s rodákem ze Želče, sportovním střelcem Miroslavem Růžičkou, který mimo jiné hrával fotbal (brankář) za Želeč. Níže je přepis původního článku Karla Felta.

Přepis dobového článku

Sportovní životopis MIROSLAVA RŮŽIČKY vlastně odporuje vžitým představám o vývoji vrcholového sportovce. Třikrát se střelbou začínal a v devětadvaceti letech patří do světové špičky, v níž by se mohl ještě pár roků udržet. Ostatně, jeho dva velké vzory — Švéd Skanaker a Potteck z NDR — také nejsou mladíci. Švédský střelec získal první olympijskou medaili v době, kdy Mirek ještě o střelbě nic nevěděl.

A což teprve, když náš nejlepší pistolář začne vyprávět o sportech, které aktivně vyzkoušel. Trochu z toho jde hlava kolem, protože kromě vrozené touhy po poznání a odvahy zkoušel parašutismus, motokros, potápění, šachy, judo, karate, fotbal... Jak se mezi ně vešla ještě sportovní střelba?

»Od dětství se mi líbily zbraně. Jednou mi bratranec dal vzduchovou pistoli a já střílel po všem možném. Později jsem dostal vzduchovou pušku. Střílel jsem i na školních závodech, ale pořád se nedalo mluvit o něčem větším než klukovské zábavě,« vzpomíná Miroslav Růžička.

Hrál šachy a jeho trenér kromě šachistů vedl v Žatci i sportovní střelce. Mirek se dostal na jejich trénink a hned, že to zkusí. Trefoval se, takže mezi svazarmovci už zůstal. Nejprve u vzduchové pušky. Setkání s pistoláři se konalo na radu trenéra Vondráčka.

Když přišel na gymnázium, střelba šla stranou. Vrátil se k ní v osmnácti letech. Mezi pistoláři se mu vedlo, jenže ne natolik, aby se vešel mezi pár vyvolených, kteří rukovali do Dukly nebo Rudé hvězdy. Dva roky strávil s úplně jinými zbraněmi, než sám chtěl. Ani první rok v zaměstnání nenašel cestu na střelnici. Až v roce 1983 to zkusil potřetí a úspěšně. Zatímco junioři se mezi muži rozkoukávají, Mirek hned o sobě dal vědět. O rok později, stále střílel ve svém volném čase, ale už se dostal do hledáčku reprezentačního trenéra. Loni si na ME v Bratislavě řekl čtvrtým místem o nominaci na olympiádu. Poslední půlrok se připravoval v Rudé hvězdě Plzeň, tedy poprvé se vší péčí a zabezpečením. V Soulu skončil ve vzduchové pistoli šestý.

»Byl to můj největší zážitek. Skvělá atmosféra, fantastický závod,« vzpomíná Miroslav Růžička. »Býval jsem při závodech nervózní, ale postupně jsem si vypěstoval svůj způsob odreagování. Spočívá v maximálním soustředění na přípravu zbraně a na závod. Při finále nestřílím hned po povelu, ale když mám jistotu, že rána bude dobrá. Zkrátka, snažím se odolat všem vlivům okolo. Držím svoji polohu a tempo. To Skanaker je pravý opak. Ten střílí třeba v polobotkách na podpatku a po každé ráně se hýbe. Přesto skvěle trefuje. Snažím se vzít si od každého dobrého střelce něco pozitivního a přizpůsobit si to.«

A co dál o Miroslavu Růžičkovi víme. Raději má libovolnou malorážku než vzduchovou pistoli, ač jsou technicky zcela odlišné. Letos bude zkoušet i další disciplíny. Pro zpestření přípravy. Do rozvrhu chce zařadit i studium vysoké školy ministerstva vnitra a samozřejmě v ní zůstávají záliby jako fotbal, který aktivně hraje za Želeč u Žatce, soutěžní motocykl a potápění.

»Ty mé záliby jsou opravdu rozdílné, ale každá mi dala něco dobrého pro střelbu. Přemýšlivost, sebeovládání, odvahu, rychlost, fyzickou kondici i obratnost či sílu,« říká Miroslav Růžička. »A že jsem začínal natřikrát? Alespoň nejsem psychicky opotřebovaný, a neschází mi motivace. Už totiž vím, jak chutná olympijská atmosféra, jeden bod a finále. Ale nad tím je ještě medailová nadstavba...«

KAREL FELT