Faráři ze Želče a Staňkovic. Faráři ze Želče a Staňkovic, dvou německých obcí u Žatce, se zdají zapomínat, co je jejich povinností jakožto kněží náboženství lásky. Místo toho, aby mezi svými farníky pěstovali a živili svatou lásku k národu, staví se do ostré opozice vůči jejich probouzejícímu se národnímu cítění.

Od té doby, co v Želči a Staňkovicích existují místní odbory Německého školského spolku (Deutscher Schulverein), neznají faráři těchto německých obcí již žádné ohledy. Želečský farář si ve svém posledním nedělním kázání zvolil jako téma Německý školský spolek. Ten je podle názoru Důstojného pána ničím jiným než spolkem svobodných zednářů, kterým nic není svaté, kteří urážejí a podkopávají všechny církevní i státní instituce a před nimiž je třeba mít se na pozoru jako před samotným vtěleným Antikristem.

Inu, aby člověk snášel takové pomluvy, není kostel asi žádným příjemným místem, ale tomu se lze vyhnout. Závažněji si však počíná farář ze Staňkovic, P. Josef Hašík, který den po ustavení staňkovické místní skupiny k sobě předvolal tamního řídícího učitele a ptal se ho na jeho účast při tomto ustavení. Ptal se, zda mu novela školského zákona k tomu skutečně dala právo, a Důstojný pán se v školských službách letitého pana řídícího učitele ptal, zda se nestydí za to, že se všeobecně podílel na ustavení této staňkovické místní skupiny, jejíž všichni účastníci – jak Důstojný pán řekl – pozůstávali bez výjimky ze samých křivonosých Židů a Židovek.

Na namítnutí řídícího učitele, že jakožto řídící učitel německé školy v německé obci Staňkovice nemohl stát stranou ustavení místní skupiny Německého školského spolku, a to tím spíše, že se mnohým z jeho kolegů nezdála zatěžující ani dlouhá cesta ze Žatce do Staňkovic, se pan farář silně udřel do prsou a dal panu řídícímu učiteli svaté ujištění, že s touto tak dobře známou německou školou ve Staňkovicích bude brzy konec, neboť než uplyne rok, Matice školská se postará o zřízení české školy na témže místě.

Mezitím P. Hašík přirozeně kypří půdu pro sousední školský spolek tím, že vyučuje náboženství na tamní německé škole v českém jazyce, ačkoli většina dětí česky vůbec nerozumí. Místní školní rada zaujala při první zprávě o tomto překročení pravomocí ze strany pana faráře energický postoj a zaslala mu přípis, v němž byl s ohledem na to, že Staňkovice jsou německou obcí, škola je německá a všechny děti rozumějí a mluví německy, vyzván, aby výuku náboženství v budoucnu poskytoval výhradně v německém jazyce.

Jelikož se pan farář o tento požadavek nestaral a držel hodiny náboženství jako dosud v českém jazyce, bylo mu doručeno nové rozhodnutí místní školní rady, v němž mu bylo pohrozeno, že od nynějška – pokud od svého jednání neupustí – bude při každé hodině náboženství přítomen člen místní školní rady a bude jej dohližet.

Chování pana faráře vyvolalo mezi obyvatelstvem Staňkovic velké rozhořčení, jak se dá snadno vysvětlit, a lidé jsou zvědavi, zda to pan farář nechá dojít k dalším opatřením, která mu byla vyhlídnuta. Místo u Matice školské má však jisté.